Není to architektonický počin roku. Ale matka s dcerou udělali, co se dalo, ačkoli na mnohé věci neměli.
Domek v malé okrajové vesničce v okrese Nitra se rozhodli zrekonstruovat matka s dcerou.
Jde o ukázkový případ lidí, kteří se rozhodli upřednostnit klidné okolí před výzvami a ruchem města, nemají mnoho peněz a nebojí se tam, kde se dá, pomoci si byť těžkou prací sami.
Přestože pro vyšší komfort bydlení ještě musí mnohé udělat, domeček je již obyvatelný.
Máma o něm říká, že stojí „pánu bohu za zády“ a navzdory tradičnímu a jednoduchému vybavení se v něm bývá příjemně.
Sedm let prázdný
„Dům jsme koupili pro pěkné prostředí, polohu, velké stromy, zahradu, ticho a klid. Vždyť do vesnice ani vlak nechodí,“ říká matka majitelky Juliana Hadvigová, která se podílela na přestavbě.
Původní stavba byla ve špatném technickém stavu poté, co v ní zhruba sedm let nikdo nebydlel.
V domě nebyla voda ani elektřina, měl popraskané zdi, okna, která směřují do ulice byla rozbitá a nevýhodně orientovaná – na sever.
Komín byl spadlý, na jeho místě zatékalo, krov byl doničen.
Dům byl prostorově členitý tak, jak je na venkově zvykem – vstup do kuchyně, přední a zadní pokoj ak nim stáje-sklado-dílna. Celkem přibližně 60 čtverečních metrů obyvatelné plochy.
Na začátku minulého století dům obýval vesnický starosta. Lidé si pamatují jednoho z majitelů jako příjemného dědečka s dýmkou. Na slovenském venkově se nachází takových domků nepočítaně.
Co se změnilo
Cílem rekonstrukce bylo zachovat dům při použití co největší míry ekologických materiálů, šetřit na energiích a uspořádat jej uvnitř tak, aby v něm mohla bydlet jedna z majitelek, která má dva psy a živí se výrobou keramiky.
Práce na hlavní části domu trvaly tři roky, limitovány byly množstvím peněz a pracovní síly.
Celková dispozice domku při úpravách zůstala, spojila se pouze kuchyně a pokoj do jedné obytné místnosti s plochou zhruba 32 čtverečních metrů.
Z původní obytné místnosti pouze „odkrojili“ minikoupelnu se záchodem. Keramická dílna a sklad na výrobky postupně vzniká ze zadního pokoje, který stačilo jen opravit a nanést vnější hliněnou omítku.
Při přestavbě zrušili a zazdili okna na sever a otevřeli dům na slunnou jižní stranu, aby měl dům dostatek světla a slunečních zisků.
Využili, co měli
Tak jak bývalo kdysi zvykem, matka s dcerou při přestavbě využily hlavně místní materiály, které v domě a okolí byly – tedy syrové (nepálené) cihly, jílovitou hlínu, písek, dřevo z blízkého okolí či staré tašky.
„Chtěli jsme zachovat vesnický kolorit a hlavně přírodní materiály, použili jsme minimum energeticky a finančně náročných prvků,“ říká Hadvigová.
Využili odborné poradenské činnosti sdružení ArTur, ArTUR, které se specializuje kromě udržitelné architektury i na obnovu starých domů přírodními materiály. Na odborné práce najali řemeslníky, ale například hliněnou omítku na bývalé stáji, si udělali svépomocí.
Řemeslníkovi svěřili i stavbu kamen, avšak vnější výzdobu nad oknem, umělecký obklad koupelny a obklad zatím jediného zdroje tepla – kamen zhotovila dcera – keramikářka.
Ženská práce
Hodně, někdy i velmi těžkých prací dělala majitelka za pomoci rodiny a přátel. Pokud pomineme řemeslníky, domek rekonstruovaly téměř samé ženy.
Hliněnou omítku na stáj připravila majitelka rozpouštěním starých hliněných cihel, část chodníku udělala z nalezených starých vypálených cihel.
Krov ze zadní strany domu podbíjela podle rady tesaře sama a sama udělala ještě spoustu dalších prací.
Co je ještě čeká
Pro nedostatek peněz majitelka práce dokončuje postupně. Zatím se nepodařilo uskutečnit zateplení střechy foukanou celulózou či najít levnou alternativu přídavného topení, jelikož se dceři těžko topí v zimě samotné, je třeba nosit dřevo a podobně.
